Johan Theorin – Na velké planině

 

na-velke-planine

Na rozlehlé planině Ölandu odpočívají mrtví válečníci z doby bronzové, připravení vstát, když je někdo vyruší. Plochou krajinou vybíhají do neznáma kondiční běžci a střetávají se s unavenými bloudícími turisty.

Ukázka z knihy:

Když Gerlof vystoupil z loďky, začal se pozorně rozhlížet kolem sebe a zadíval se k lesu na vrcholu ostrova. Nikde živá duše. Dostala se opuštěná pramice do průlivu odtud? Domníval se, že ano. Ale kdo by se chtěl v takovém hrozném počasí vydat na ostrov?
„Zaberte!“
Společnými silami pak vytáhli svá plavidla o kus výš na skalnatý břeh, vyndali z nich sítě a úlovek, nadzvedli je a převrátili je na bok tak, aby ležela proti větru, a nakonec je podepřeli několika kusy naplaveného dřeva.
Rybáři se potom usadili do závětří za loděmi a úlevně si vydechli.
„Tak to by bylo,“ vyhrkl Gerlof. Na víc se nezmohl.
Pak se zamyslel: než padne tma, zajdeme do lesa pro větvičky, abychom nespali pod loděmi na holé skále. Pokud vítr nepoleví, nic jiného nám nezbude.
John začal rozmotávat sítě a vybírat z nich úlovek. V loďce měli sirky, sůl, kávu i kanystr s vodou, takže tento nucený pobyt na ostrově by se měl obejít bez problémů.
První týden určitě, pomyslel si Gerlof. Vzpomněl si na starou pověst o třech pastevcích ovcí, kteří strávili na Modré panně před mnoha stovkami let celé léto – na tak dlouhou dobu je tam odřízla bouře běsnící v průlivu. Aby přežili, porazili nejprve svá zvířata a poté, co je snědli, připravili si dva pastevci večeři z toho třetího.
Zašel za Mossbergovými, kteří se už pustili do čistění ryb. Opuštěnou pramici nechali na vodě; byla připoutaná za příď a pohupovala se. Na to, aby ji vytáhli na břeh, byla příliš těžká, to kvůli kamenům, které v ní zůstaly. Pokud ovšem zesílí vítr, rozbijí ji vlny.
„Odtáhneme ji domů?“ nadhodil Gerlof.
„O tom by se dalo uvažovat,“ řekl Erik. „Ale ty kameny tady raději necháme.“
„Ale dobře by nám posloužily jako zátěž,“ namítl Gerlof.
„To jo, ale přinášejí neštěstí. Dokud v ní zůstanou, počasí se neumoudří.“
Gerlof si unaveně povzdechl.
„Tak já je jdu vyházet,“ řekl.
Přitáhl pramici ke skále a skočil do ní. Odhrnul plachtu a začal z ní vybírat kameny. Byly oblé, opravdu krásné, světle šedé valouny, ohlazené vodou do tvaru velkých vajec. Gerlofovo přesvědčení o tom, že pocházejí z Panny, sílilo. Postupoval podobně jako ráno s platýsy: než je odhodil na břeh, počítal je. Jeden, dva, tři…
Přes okraj pramice létal jeden kámen za druhým.
Dvacet devět, třicet, třicet jedna…
Když se natahoval po dvaatřicátém kameni, náhle strnul. Kámen vypadal jinak než ostatní. Obrátil ho… a zkoprněl.
„Eriku,“ zavolal, „pojď se na něco podívat!“
Oba bratranci nechali čištění ryb a sešli k vodě.
„Co je?“
„Podívejte,“ řekl Gerlof.
To, co držel v ruce, nebyl kulatý žulový kámen.
Byla to lebka. Lidská lebka. Světle šedá, s černými očními otvory.
Gerlof ji podal Eriku Mossbergovi a opět se zadíval na hromadu kamení.
„Je mezi nimi ještě jedna,“ řekl tiše. „A spousta kostí.“
Bratranci se mlčky dívali do míst, která jim ukazoval. Erik tiše uchopil druhou lebku, obě položil na hladkou skálu mimo dosah vln. Společně s Gerlofem a Torstenem pak začali sbírat chřestící kosti a skládali je vedle lebek.
Když byli hotoví, na skále ležely vedle sebe dvě téměř kompletní kostry. Gerlof podle jejich délky usoudil, že patřily dospělým lidem. Když zemřeli, byli oblečení, protože kostry měly kolem boků potrhané zbytky látky.
Nálada mužů na břehu ještě poklesla.
„Kolik jim asi bylo, co myslíš?“ zeptal se Erik.
„Těžko říct,“ odpověděl Gerlof. „Mají sice moderní oblečení, ale… už mají něco za sebou.“
„Co s nima uděláme?“ zeptal se Torsten.
Gerlof nevěděl, co říct. Otočil hlavu k moři, kde nezahlédl žádné plavidlo, pak se krátce zadíval k vrcholu ostrova a nakonec k jeho středu. Měl pocit, že vítr k němu přináší kouř. Jako by také cosi zahlédl koutkem oka.
Byl to jen záblesk, teď už zase neviděl nic. Pomalu došel k Johnu Hagmanovi, který se věnoval sítím; když viděl mrtvé, otočil se a raději se věnoval této práci. Gerlof věděl, že John pohled na mrtvé špatně snáší. A kdo ne?
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho.
John přikývl. Gerlof se znovu zadíval k Panně a nadechl se.
„Tak se mi zdálo, že cítím…“
Nahoře na skalách pak cosi cvaklo a asi metr nad jejich hlavami něco zasvištělo.
„K zemi!“ vykřikl.
Johna strhl s sebou. Vteřinu poté přiletěl ze skal výstřel. Opravdu vystřelila puška, o tom nebylo pochyb. Gerlofovi se dokonce zdálo, že druhou střelu zahlédl – dopadla do vody provázená bílou čárou z bublinek.
Viděl, že výstřely slyšeli i Mossbergové. Schovávali se za loďmi, zatímco on a John byli zcela nechránění.
Gerlof se rychle připlížil k dvěma jalovcovým keřům. Bylo to moudré rozhodnutí, i když jen málo platné. John se vzápětí objevil vedle něho. Zůstali ležet.
„Nahoře se něco hýbe,“ řekl Gerlof tiše.
John se za ním tiskl k zemi, přesto se pokoušel podívat do těch míst.
„Kdo? Vidíš to?“
Gerlof zavrtěl hlavou.
„Zůstaň ležet,“ řekl, „půjdu se tam podívat.“
Keře tu rostly hustší, Gerlof se pod jejich ochranou pomalu přesunul po břehu asi o padesát metrů severním směrem. Pak klesl na všechny čtyři a pokračoval dál za borovicemi a skalními výstupky.

 

 

 

Autor knihy: Johan Theorin

Nakladatelství MOBA