recenze-carodejnice-camilla-lackebrg

Recenze: Camilla Lackberg – Čarodějnice

S Erikou Falckovou, spisovatelkou na volné noze, a jejím manželem, detektivem Patrikem Hedstromem, už se čtenáři dobře znají. Čarodějnice je v pořadí desátým případem této zvědavé dvojice a rozsáhlý formát románu je více než potěšující.

Statek stojící na okraji Fjallbacky vyvolává v sousedech neblahé pocity. Uprostřed parného léta ze statku zmizí teprve čtyřletá Linnea. Rodiče pohřešované dívenky jsou zdrceni natolik, že si na rozdíl od starousedlíků nejprve neuvědomují děsivou podobnost s třicet let starým případem, kdy z téhož statku zmizela stejně stará holčička. Po nálezu jejího těla byly z vraždy obviněny dvě třináctileté kamarádky. Helen i Marie jsou opět v městečku a jejich přítomnost nevyznívá v souvislosti s další zmizelou holčičkou právě pozitivně. Erika s Patrikem zahajují rozsáhlé pátrání, přičemž během honby za pravdou neustále zakopávají o kostlivce z dávné minulosti.

 

2016-10-02_1335_001Máme-li v čerstvé paměti rozsah předchozích dílů série, tloušťka Čarodějnice nám vykouzlí úsměv na tváři. Stovky stránek sevřených v deskách jsou příslibem zašmodrchaného klubíčka tajemství, kdy čtenář jde po stopách Ariadniny nitě až k šokujícímu vyvrcholení. Lackberg tentokrát nenechává nic ležet ladem a trpělivě rozpracovává každou jednotlivou linku. Když tedy velkoryse odhlédneme od faktu, že nestoudně velká část románu je hormonálně nevyrovnaný balast, můžeme se obšírnému formátu Čarodějnice jen těšit.

Nebyla by to Lackberg, kdyby se kapitoly ze současnosti nestřídaly s flashbacky do časů minulých. Vzhledem k poskytnutému prostoru se tentokrát nebudeme pohybovat pouze v událostech starých třicet let, ale zabrousíme až do sedmnáctého století. Autorka tak balancuje s napětím a daří se jí nepolevovat. Jednotlivým kapitolám je věnováno adekvátní množství času a jsou rozvrženy tak, aby čtenář neztrácel přehled v příběhu. Do poslední chvíle pak není jasné, jak spolu souvisí dvě zmizení s třicetiletým odstupem a staletí staré hony na čarodějnice, ale jak je autorčiným zvykem, v pravou chvíli odhalí karty.

Ani při vysilující zápletce Lackberg nezapomíná na rozvoj hlavních i vedlejších charakterů, tudíž nás některé postavy opět překvapí. Není žádným tajemstvím, že každá z postav včetně těch na pohled záporných v sobě ukrývá dobráka od kosti a zejména proto lze Čarodějnici zařadit mezi krimiromány, které ve čtenáři ponechají alespoň střípek víry v lidstvo.

Hlavní motiv operující s kauzou nezletilých dívek v pozici obžalovaných je celkem silným argumentem, proč se do románu zakousnout. Pohnutky kamarádek z rozdílného prostředí líčí Lackberg s mateřskou něhou a průzračně ženským pochopením, stejnou optikou je pak pohlíženo i na jejich dospělé osudy.

 

čaroděj

 

2016-10-02_1408Mínusů tentokrát taky není málo a pokud bychom je chtěli vypíchnout jednotlivě, počtem by možná převýšily klady. Závažností ovšem neatakují červenou hranici, proto nepotřebují samostatné odrážky.
Zmiňovaná vata mezi fakty a opěrnými pilíři románu v Čarodějnici působí ještě o level sentimentálněji než tomu bylo v předchozích dílech a místy se čtenář bude muset přesvědčit mrknutím na obálku knihy, jestli skutečně v rukou obrací stránky krimirománu a ne jeden z Večerů pod lampou. Lackberg dříve s jistotou provazochodce tančila na středové čáře dělící brutálně naturalistické thrillery a detektivky pro maminky na mateřské, nyní se však jazýček vah příchyluje spíše ke druhému extrému. Komorní atmosféra Čarodějnice by zůstala zachována i při absenci zcela zbytečného svatebního šílenství a monologů laktační psychózy. Nejen hlavní postavy románu žijí v opojení rajského plynu, i okrajové postavy třímají otěže jednorožce a v záplavě dobrých skutků mizí v západu slunce.

 

Přestože měla autorka při psaní na nose růžové brýle, Čarodějnice nezklame a za drobnými nešvary se ve výsledku ohlédneme se shovívavým úsměvem.

 

 

 

Za recenzní výtisk děkujeme nakladatelství MOTTO.

 

Monika Mudrová