recenze-divka-na-snehu

Recenze: Danya Kukafka – Dívka na sněhu

Mladá americká autorka se představuje čtenářům se svým prvním románem. Malým coloradským městečkem otřese nález zavražděné středoškolačky Lucindy. Dívčina oblíbenost mezi sousedy a spolužáky nebrala konce a proto nikdo nedokáže pochopit, kdo by byl schopen jí ublížit.

 

Spolužačka Jade má srdce jako z kamene a jako jedna z mála se nedokáže do všeobecného truchlení ponořit jako ostatní. Na situaci nahlíží optikou pragmatika a stejným způsobem se distancuje od labilní matky. Cameron má povahu snílka, duši umělce a věří, že mezi ním a mrtvou Lucindou bylo neobyčejné pouto, přestože ji pouze tajně pozoroval. Pro detektiva Russe znamená Lucinda jen další případ, nicméně ostatní okolnosti a okruh podezřelých jej nutí se zamyslet nad vlastní minulostí.

 

Dívka na sněhu se pokouší vklouznout do osvědčené formy románu vyprávěného z více perspektiv, v tomto případě se ovšem snaha míjí s účinkem stejně jako by se někdo snažil nacpat do šatů o dvě čísla menších.

 

2016-10-02_1335_001Kukafka od počátku kráčí cestou nejmenšího odporu, o čemž svědčí především výběr motivu a prostředí. Thrillery s mrtvou náctiletou v hlavní roli dneska prostě táhnou a vezme-li se příběh za správný konec, nemůže autor šlápnout vedle. Jelikož je Dívka na sněhu autorčin debut, vsadila Kukafka správně všechny karty na záhadami opletenou postavu krásné a oblíbené Lucindy. Kdo je mrtvý, nemůže nic pokazit a tak se i přes výrobní vady, které se v průběhu vyšetřování na Lucindu provaří, nemůže čtenář na ústřední hrdinku moc zlobit.

I výběr a rozložení ostatních postav se ukazuje jako správný tah, ačkoli na dvou rozdílných vrstevnících a policistovi není nic nového a neotřelého. Záměr vzbudit u čtenáře zvědavost a zvrácenou touhu po klepech a nepodložených teoriích tak autorce minimálně zpočátku vychází. Všichni tři „pozůstalí“ se od sebe už více lišit nemohou a stejně tak si odporují i jejich vzpomínky na Lucindu. Jade, Cameron a Russ zaujímají tři klasická stanoviska; prozíravost a pohrdání zde stojí s váhavým zájmem naproti nekritické adoraci. Díky těmto třem odlišně vykresleným perspektivám vzniká dokonalá objektivita, s níž může čtenář sám odhalit nitro mrtvé Lucindy.

 

2016-10-02_1335Zde však veškerá chvála končí. Velmi záhy čtenáři dojde, že román právě dosáhl bodu svého nejvyššího maxima a že z něj už další emoce a relevantní fakta nevyždímá. Postavy se do určité míry jeví jako osobnosti, jedná se však jen o umnou fasádu z dřevotřísky, která se brzy začne bortit a pod níž se nachází jen duto. V momentě, kdy postavy vyčerpají zásobu rádoby moudrých frází, se ze slupky vyloupnou pouze hloupé děti a podprůměrný policista.

Práce s ostatními obyvateli městečka také velmi pokulhává. Autorka náhodně rozmísťuje nevěrohodná vodítka, která si své označení vůbec nezaslouží, protože nikam nevedou. Čtenář do poslední chvíle netuší, co se Lucindě doopravdy stalo, jenže jej to už ani nezajímá. Vyvrcholení románu pak nikoho nepřekvapí a ani ve čtenářích nevyvolá žádné emoce, kromě úlevy, že mlácení prázdné slámy je u konce.

Dívka na sněhu postrádá dvě důležité životní funkce a to vtip a napětí. Chabý příběh se zde nemá o co opřít a proto se hned zkraje válí v troskách. Postavy nehrají na čtenářovu empatickou strunu a je velmi těžké si k nim vybudovat sympatie či naopak odpor, a příběh tak často zatáčí do slepé ulice, že jiskru napětí by nezažehl ani povedený konec, který zde ovšem také chybí.
Dívka na sněhu není pro autorku nejlepším úvodem do literární společnosti a oplývá více charakterovými vadami, než by čtenář překousnul. Věříme však, že dalším románem autorka o něco více vyzraje a překvapí čtenáře i sama sebe.

 

 

Za recenzní výtisk děkujeme Nakladatelství PLUS.

 

 

Monika Mudrová