recenze_jussi_adler_olsen_male_pikantni_vrazdy

Recenze: Jussi Adler-Olsen – Malé pikantní vraždy

Kdo při exkurzi v knihkupectví spatřil autorovu novinku v regále a zastavilo se mu srdce, může zase v klidu vydechnout. Na osmý díl Oddělení Q s názvem Oběť 2117 si ještě pár týdnů počkáme. Ovšem stejně jako v gastronomii je zvykem podávat před hlavním jídlem předkrm, předkládá Jussi čtenářům při dlouhém čekání malou jednohubkou v podobě dvou pikantních povídek.

Hrdinou první povídky je Lars Hvilling Hansen, jehož ex manželka nazvala nudným patronem. Ve snaze zbavit se nelichotivého přízviska se muž středního věku uchyluje k rekonstrukci svého zevnějšku ve vyhlášeném salonu, kde naváže povrchní přátelství s homosexuálním majitelem podniku. Jelikož Larsův nový, nenudný život vystavuje faktury s více nulami, naskýtá se otázka, kde a jak přijít pohodlně k penězům?

Druhá, podstatně kratší povídka mapuje vývoj obyvatel jednoho domu po několik desetiletí. Hlavní hrdina je ve zrodu příběhu mladým vojákem ukrývajícím se před válečnou vřavou v domě svých rodičů. S podezřelou nelibostí jej ukrývá jeho snoubenka navzdory tomu, že jejich vztah značně ochladl. Nehledě na minimální rozsah povídky se v závěru dočkáme velkého překvapení, stejně jako hlavní hrdina.

2016-10-02_1335_001Obě povídky se vyznačují pověstným autorovým humorem. Zejména první povídka je prošpikovaná trefnými poznámkami a myšlenkovými pochody postav, přičemž je zde úplně upozaděn krimi potenciál. Ano, sledujeme sice Larse v nové roli nájemného vraha a jsme svědky všech „nehod“, ve vykreslení daných situací však silně převažuje komediální stránka a jednotlivé vraždy jsou úplně zbaveny své bestiality. Kdo Jussiho Adlera-Olsena zná, dobře ví, že tato povídka má plnit zejména zábavní funkci a neočekává žádnou rafinovanou detektivní zápletku. Veškerá rafinovanost zde spočívá v propojení žánru krimi s humorem tak, aby se obě chutě propojily a nevznikla žádná křeč, což se autorovi podařilo na výbornou.

Druhá povídka svým založením ke smíchu nevybízí a přestože vypráví o situaci naprosto absurdní, život sám v době válečné jistě podobné případy zaznamenává. Na osudu vojáka, jehož v domě jeho zesnulých rodičů ochraňuje snoubenka, není nic neobvyklého. Obvykle ale snoubenky neopomíná skrývanému oznámit, že válka už skončila. Druhá povídka rovněž začíná a končí aktem vraždy a pokud čtenář hledá vtip, musí hledat především v sobě. Objeví se dva tábory, kdy se jedni zasmějí nad ironií hrdinovy situace a druzí, kterým bude vojákův život na půdě připadat spíše k pláči.

Jazyk povídek je přizpůsoben jejich charakteru; zatímco Lars a kadeřník oplývají mluvou lehce peprnou, nikoli však vulgární, u nacistů v druhé povídce autor jazyk samozřejmě poupravil vzhledem k dané době. Rukopis Jussiho Adlera-Olsena je však z obou povídek patrný a vzbuzuje ve čtenáři pocit něčeho důvěrně známého.

Přestože už se všichni nemůžeme dočkat Oběti 2117, Malé pikantní vraždy rozhodně nezklamou. V útlé knížečce se skrývá víc, než se zdá a jako ochutnávka přes chystaným rozsáhlejším dílem přichází v pravý čas.

 

Za recenzní výtisk děkujeme nakladatelství HOST