recenze-horici-stromy-kristina-ohlsson

Recenze: Kristina Ohlsson – Hořící stromy


Švédská autorka špičkových thrillerů od svého původního povolání značně odbočila. Dříve se angažovala na politickém poli jako analytička na Ministerstvu i na policejním prezidiu, ale my ji nejvíce oceníme jako skvělou spisovatelku.

Román Hořící stromy pak přesahuje všechny naše fantazie. Až hororovou formou zachycuje každodenní strachy a knihu nelze po dočtení odložit bez pochybností a neklidného ohlédnutí se přes rameno.

Když bylo Lucasovi sedmnáct, za podivných okolností beze stopy zmizel. Jeho rodinu a přátele Lucasovo zmizení znepokojilo o to víc, neboť o rok dříve stejným způsobem zmizela Lucasova přítelkyně. A ještě o rok dříve žena ze sousedství. Lucas jako jediný přežil a přestože jeho vzpomínky na události onoho léta jsou potlačeny, nepříjemné pocity přetrvávají.

Nyní, o deset let později, se Lucas vrací ke svým rodičům do míst, kde si prošel traumatem. Sám si není sebou jistý a jeho důvěru bývalí přátelé a sousedé svým prozíravým chováním zrovna nepodporují.

David, Lucasův kamarád z dětství, se do městečka vrací se svou novomanželkou Annou. Koupili starou faru a nyní ji zvelebují k obrazu svému. Jejich představy o poklidném soužití však berou za své v okamžiku, kdy se jejich a Lucasovy cesty opět protnou. Zlo se totiž vrací a je silnější než dřív.

Hořící stromy strhujícím způsobem kombinují prvky tradiční krimi s nádechem nadpřirozena. Ohlsson tasí z rukávu nejsilnější kartu, která představuje hluboko zasunuté vzpomínky na prožité hrůzy, které se zlovolně kradou na povrch.

 

horici-stromy-recenze

 

2016-10-02_1335_001Atmosféra, kterou se autorce povedlo vytvořit, dokáže vyvolat iracionální strach i v nejotrlejších jedincích. Správná volba prostředí, temných historek z minulosti a nadávkování paranormálních artiklů apeluje na naše nejskrytější fobie a rozhazuje sítě, před nimiž není úniku.

Ohlsson zde dokazuje své kvality coby znalec lidských duší. Dokonale čtenáře zmate a přesvědčí o pravdě, která je jen převlečenou lží. Vkládá hlavním postavám do úst fráze, které svědčí o jejich hlubokém duševním rozvratu a hraje si se čtenářem jako kočka s myší. Kingovsky soustruží příběh do hororové formy a znejistí nás ve vlastním úsudku.

Tři jednotlivé dějové linie jsou konstruovány tak, aby čtenář neztrácel přehled v ději a aby jedna navazovala plynule na druhou a místy se vkusně protnuly. Dva páry, z nichž oba mají motiv, a osamělý jedinec, který svou amnézii možná jen předstírá, jsou delikátními ingrediencemi pro perfektní mrazivý thriller.

Ústřední motiv, čerpající částečně i z městských legend, je podtržen slunným prostředím maloměsta, které svou povahou v přímém rozporu se zvráceným zlem. Ohlsson tak v jedné míse pojí klasický žánr detektivky se skutečnými vrahy a lidovou slovesnost, přičemž jsou zde oba prvky zastoupeny v rovnováze.

 

2016-10-02_1335Těžko v podobném díle hledat chyby a nesrovnalosti. Hořící stromy jsou propracované do nejmenšího detailu, nicméně místy se autorka trochu zapomíná a vytváří tak nechtěně skuliny, jimiž odhalení zápletky na čtenáře přímo pobleskuje. Takových neopatrností je v románu více, ovšem jedná se o kosmetické závady, nad nimiž lze přimhouřit oči.

Některé motivy románu nepřicházejí s ničím novým a pro sečtělého čtenáře můžou představovat otravné klišé. I s těmito prvky však Ohlsson pracuje neobvykle obratně a zážitek z četby tak zůstává snad neohrožen.

 

Hořící stromy patří k tomu nejlepšímu z autorčiny tvorby a byl by hřích nechávat si dojmy z románu jen pro sebe. Doporučujeme však v zájmu zachování klidného spánku číst Hořící stromy zásadně za denního světla.

 

Monika Mudrová