recenze-modra-svetla-jokohamy

Recenze: Nicolas Obregon – Modrá světla Jokohamy

Nicolas Obregon procestoval kus světa a žil na mnoha místech (momentálně v Los Angeles), jeho srdce však zůstává na ostrovech Japonska. Japonská kultura mu uchránila už jako dítěti, proto také děj následujícího románu zasazuje právě tam. Při psaní Modrých světel Jokohamy autor vycházel ze skutečného případu, který se odehrál na území Japonska a doposud nebyl vyřešen.

Úvod románu je vcelku klasický; inspektor Iwata, svojský člen tokijské policie, se ještě stále úplně nevyrovnal s ranami, které mu zasadil osud, a už opět pluje v neúprosnému tempu pracovního života.

Aby moc nezahálel, přidělí Iwatovi novou posilu, inspektorku Sakaiovou, a případ.

Pachatel vyvraždil korejskou rodinu a neušetřil žádného člena. Zločin vykazuje známky rituální vraždy a Iwata se Sakaiovou brzy pochopí, že u jednoho mordu se vrah nezastaví. Vyšetřování však nemá hladký průběh, vedení si z neznámého důvodu hledá cestičky, jak ústřední dvojici případ zkomplikovat, a situaci neusnadňuje ani fakt, že předchozí vyšetřovatel spáchal sebevraždu.

Modrá světla Jokohamy zavedou čtenáře do tepajícího srdce japonské kultury, což je po plejádě severských krajin docela změna. A ne nepříjemná.

 

2016-10-02_1335_001Autor opírá příběh o mocnou kostru, kterou v tomto případě představuje hlavní hrdina Iwata. Přestože se tokijský inspektor nevymyká z řady podobně postižených kriminalistů s psychickými a alkoholovými problémy, silná postava s přehršlem řízných charakteristik je něco, co čtenář v románu prostě uvítá. Je to pojistka zaručující alespoň nějaký výrazný prvek v případě, že by dějová linie postrádala chuť a vůni.

Ani ostatní postavy nezůstávají ladem, Iwatově kolegyni Sakaiové autor rovněž věnuje dostatek prostoru a inspektorka tak nezůstává svéráznému Iwatovi nic dlužná. Ač spolu naoko ústřední dvojka neladí, pod chatrným povrchem neporozumění však pulzuje harmonie a souznění.

 Obregon bez váhání hází Iwatu po jeho comebacku na oddělení rovnou do vody, čímž nešetří a nezdržuje ani čtenáře. Případ rituální vraždy je optimálním startem každého románu a i v tomto případě má ozvěna startovního výstřelu dlouhý dozvuk. Krvavý zločin ruku v ruce s pestrou hlavní dvojicí jsou tak vynikajícím podkladem pro nezapomenutelnou detektivku.

Střídání časových os udržuje autor v přehledné rovině a my tak máme možnost se dozvědět zásadní fakta z Iwatova života před vraždou.

Obregonova znalost Japonska i samotného případu je pro příběh rovněž velkým přínosem. Čtenář pronikne do tajů Japonska mnohem lépe, než prostřednictvím „pouhého“ fanouška kultury země vycházejícího slunce. Obregon boří zažité stereotypy a nastoluje nová fakta a poznatky, které postrkují román výš na výsluní.

 

2016-10-02_1335Přes všechna superlativa si však Modrá světla Jokohamy nesou i svá stigmata. Autor se nechává příběhem unést natolik, že úplně vypíná kontrolu klišé a náznaků, které bystrého čtenáře přivedou vrahovi na kobylku dříve, než ho stihne svým důvtipem dopadnout Iwata sám. Případ je sám o sobě kontroverzní natolik, že už není třeba více přehánět a zveličovat, čímž autor románu spíše škodí.

 

Modrá světla Jokohamy jsou však nejen okénkem do exotických krajů, ale i plynulá a záživná detektivka s dokonale pochmurným podbarvením. Díky Modrým světlům se autor ukázal v nejlepším světle a myslíme, že pro další román si získal nemalý počet čtenářů.

 

Za recenzní výtisk děkujeme nakladatelství Kniha Zlín.

 

 

 

Monika Mudrová