recenze-planina

Recenze: Steinar Bragi – Planina

 

Rodák z Reykjavíku, celým jménem Steinar Bragi Gu?mundsson, svou spisovatelskou kariéru odstartoval sbírkou básní Svarthol. Už při své básnické tvorbě v sobě Bragi objevil zálibu ve spojování humoru a brutality a zejména druhý faktor pak hojně přenášel i do své prózy.

 

Román Planina představuje dva mladé páry, které se po dlouhé zimě v Reykjavíku vydaly na cestu za krásami Islandu. Hráfn, Vigdís, Anna a Egil působí jako dlouholetí dobří přátelé, nicméně drobná zdánlivě neškodná autonehoda ze čtyř mladých lidí vykřeše netušené skryté stránky povahy.

 

recenze-planina

 

Startovní výstřel Planiny nápadně připomíná klasickou severskou detektivku. Nabízí se spousta možností, proč mohli mladí reykjavíčané uprostřed planiny vybourat. Narazili snad na oběť vraždy, jejíž tělo vyvrhla zrádná zem na povrch jako usvědčující důkaz? Nebo jim pod kola aut nastražil past záludný vrah, který ve vnitrozemí magického ostrova číhá na zbloudilé pocestné?

 

Situace se však záhy ukáže být mnohem méně prozaická. Bezprostředně po nárazu do venkovského domku, který se uprostřed planiny objevil jako kouzlem, z domu na pomoc mládeži přispěchá nevlídná stařena. Přestože nijak neskrývá svůj nepřátelský postoj, společně se svým duševně nemocným mužem nabídne Hráfnovi, Vigdís, Anně a Egilovi nocleh. A teprve tehdy se cestovatelská čtyřka ocitá ve skutečném nebezpečí.

 

Kdo by si snad myslel, že ve stařících se probudí kanibalské pudy, je sice na omylu, přesto se však objevuje spousta nezodpovězených otázek – čím se staříci uprostřed planiny živí? Odkud se berou hejna lišek, stahujících se do blízkosti statku? Kdo jsou dva staří manželé zač a proč zamykají celý dům?

 

Planina by se směle mohla nazývat islandským psychem. Hned po prvních pár stránkách se z románu vytrácí prvky krimi a nastupuje silný opar mysteriózního thrilleru. Ani hlavní hrdinové ani čtenáři si nemohou být jistí, zda se podivné události kolem starého statku v Planině skutečně odehrávají, nebo zda se jedná o pouhé halucinace. Román je opleten sítí mystických prvků z islandské lidové slovesnosti, které zdánlivě nelogicky prolínají vzpomínání a vyprávění hlavních postav. Brutální pověst “On má tak krásné šaty” střelhbitě rozmetá mýtus o usměvavých islanďanech a ostatní, neméně hororové legendy, jen utvrzují čtenáře v přesvědčení, že Island se od ostatních severských národů v mnohém liší.

 

Aby to nebylo matoucí málo, i plusy a mínusy se v tomto románu výrazně prolínají. Počáteční rozladění z nelogického jednání postav a jejich hmatatelné hysterie střídá prazvláštní pocit, že takto je to naprosto správně. Planina je snad jediným románem svého žánru, kdy čtenář mezi postavami nenachází jedinou, k níž by pociťoval zřetelné sympatie či naopak.

 

V momentě, kdy si čtenář zvykne na zjevně nesmyslné odbočky v ději, se dostaví uvědomění, že Planina je silným a jen tak neopakovatelným dílem, které lze vystihnout jediným slovem – bizár.

 

Ukázka z knihy: